.png)
Skoro čtyřicet let s diabetem. Od kopíčka a zkumavek k domácímu měření a senzoru.
Dnes může člověk se senzorem sledovat, jak se jeho glukóza během dne mění. V příběhu, který nám poslal pan P. M., ale začátky vypadaly úplně jinak. Neděle patřila odběrům krve do malých zkumavek a sběru moči. V pondělí se všechno odneslo do laboratoře. A s rozbolavělými prsty se šlo do práce.
V dalším dílu Reality cukrovky se podíváme do historie prostřednictvím jednoho osobního příběhu. Začíná v dubnu 1987, krátce před šestnáctými narozeninami. Vedle vzpomínek se dochoval i tehdejší jídelníček, pomůcky a doklady k prvnímu vlastnímu glukometru.
Jak vypadalo soužití s diabetem, když domácí měření ještě nebylo součástí jeho života? Nechme to vyprávět jeho samotného.
Chtěl jsem být výpravčí
Pocházím ze železničářské rodiny. Byl bych třetí generací a po základní škole jsem měl jasno. Chtěl jsem jít na střední školu a stát se výpravčím, stejně jako můj otec a děda.
Jenže otec nesouhlasil se vstupem vojsk v roce 1968 a doplatil na to přeložením do malé železniční stanice. Jeho postoj se později promítl i do mého kádrového posudku. Na maturitní obor jsem se nedostal. Místo něj jsem nastoupil na učiliště pod Československým uranovým průmyslem a vybral si obor elektromechanik pro rozvodná zařízení.
Vzdělání jsem si při zaměstnání nakonec doplnil. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, že právě tahle vynucená změna rozhodne také o tom, kdy mi zjistí cukrovku.
Dort k šestnáctinám už zůstal bez mého kousku
V dubnu 1987 jsem šel na pravidelnou preventivní prohlídku v závodním zdravotnickém zařízení. Tamní péči jsem vnímal jako velmi dobrou. Při prohlídce mi odebrali krev a zjistili zvýšenou glykemii.
Ráno odběr, odpoledne už vyšetření v diabetologické poradně.
Doma jsem měl připravený dort k šestnáctým narozeninám. Už jsem si z něj ale nevzal ani kousek. Zjistili mi diabetes, který byl později upřesněn jako MODY.
Vnímal jsem to tak, že si za to mohu sám. Tehdy se hodně tradovalo, že cukrovka je z nadměrné konzumace cukru. O samotné nemoci jsem přitom věděl jen velmi málo.
Dostal jsem léky a jídelníček. Právě jídlo byla jedna z prvních věcí, se kterými jsem se musel poprat. Při školním a závodním stravování nebylo jednoduché řídit se tím, co stálo na papíře. A nešlo jen o jídlo. V restauracích bývalo hlavně pivo a sladké limonády. Někdy byl problém sehnat i obyčejnou sodovku.
Neděle se zkumavkami
Nejnáročnější pro mě bylo sledování glykemického profilu. Doma jsem neměl glukometr. Výsledky jsme získávali přes laboratoř nebo ordinaci.
Měl jsem sadu malých zkumavek s vystouplým křížkem na dně. Ostrým kopíčkem se nasekl prst a krev musela stékat tak dlouho, dokud křížek nezakryla.
Odběry jsem dělal v průběhu celé neděle. Současně jsem celý den sbíral moč a v pondělí ráno se všechno odneslo do laboratoře.
Pro učně na stavbě to znamenalo dost nepříjemnou věc. V neděli jsem si rozpíchal prsty a v pondělí nastoupil na praxi mezi vápno, maltu a prach. V tehdejších elektrikářských rukavicích jsem zase neměl cit na jemnou práci.
Existovaly i proužky na cukr v moči. U mě ale moc nepomáhaly. Měl jsem vysoký práh pro vylučování glukózy do moči, takže zvýšený cukr v krvi se tímhle způsobem dobře poznat nedal.
Během tří let přišel inzulin
Nejdřív jsem měl dietu a léky. Během tří let jsem ale přešel na inzulin. Nasazovali mi ho při týdenním pobytu na interním lůžkovém oddělení.
Píchal jsem si ho ráno a večer. Dávku určoval diabetolog a mezi kontrolami zůstávala stejná. Kontroly bývaly zhruba po měsíci, někdy i po čtrnácti dnech.
Moje první inzulinové pero bylo celohliníkové. Vkládaly se do něj speciální injekční stříkačky s pístem bez zadní plošky. Pero mělo šroubovací kryt a při podávání inzulinu nebylo snadné trefit se do závitu.
Když jsem později přešel na jiné pero, vnímal jsem to jako velký pokrok. Několik per a dalších pomůcek mi zůstalo dodnes. Přesné pořadí, v jakém jsem jednotlivá pera používal, už ale nedokážu spolehlivě říct.
Rok 1991 a první vlastní glukometr
První vlastní glukometr jsem si pořídil v roce 1991. Právě proto, abych se mohl měřit doma.
Znamenal pro mě konec rozbolavělých prstů od kopíčka a také úlevu od stresu, jaká hodnota vyjde v laboratoři.
Z té doby mám schovanou fakturu i další dokumenty. Na faktuře ze 14. listopadu 1991 je Glucometer GX s celkovou cenou 4 734 Kčs. Na jeho pořízení jsem získal příspěvek od okresního úřadu.
Jenže ani s vlastním přístrojem jsem se neměřil tak často, jak si člověk může představit dnes. Pokud si dobře pamatuji, balení 25 proužků Glucostix stálo 373 korun. Jeden proužek tedy vyšel přibližně na patnáct korun.
Mně stačilo to, co jsem dostal na provedení měsíční kontroly, a zůstala i rezerva pro případ, že se měření nepovedlo. Sám jsem si proužky nekupoval.
Jako technik jsem si začal porovnávat také domácí výsledky s laboratorními. A ono to nesedělo. Podle mé vzpomínky se v laboratoři opakovaně kalibrovaly přístroje a nakonec se pořídily nové.
Dochované doklady k prvnímu glukometru
Hypoglykemii na sobě zatím poznám
Když jsem dostal otázku, jak se tehdy řešila hypoglykemie bez glukometru a senzoru, moje první odpověď byla stručná: sanitkou.
Já mám zatím štěstí, že nastupující hypoglykemii na sobě poznám. Často dřív, než mě na ni upozorní CGM. Snad mi to vydrží.
V roce 2027 to bude čtyřicet let
Když se podívám zpátky, cesta na učiliště pod uranovým průmyslem měla i jeden důsledek, který jsem tehdy nemohl tušit. Díky tamní zdravotní péči mi diabetes odhalili brzy.
Na svou první diabetoložku vzpomínám dobře. Vychovala si skvělou následovnici a ta kontinuita péče je pro mě důležitá dodnes.
V roce 2027 to bude čtyřicet let od diagnózy. Už žiju i s komplikacemi a dalšími nemocemi. Ale pořád žiju.
Výpravčím jsem se nakonec nestal. Na železnici jsem sice později pracoval, ale zdravotní omezení mi nedovolila vykonávat všechno, co jsem chtěl. Profesní život mě nakonec zavedl do dalších oborů, od průmyslu a energetiky po vodohospodářství.
A kdybych dnes mohl něco říct šestnáctiletému klukovi, kterému právě zjistili cukrovku? Že cukrovka není jen cukrovka. Může s sebou přinést i další zdravotní problémy, o kterých člověk na začátku nic neví.
Co se za tu dobu změnilo
Na zkušenosti pana P. M. je dobře vidět, co znamenala možnost získat výsledek doma. Ubyly odběry do zkumavek a čekání na laboratoř. Dnešní senzory navíc umožňují sledovat vývoj glukózy v čase a některé umějí upozornit na nízké nebo vysoké hodnoty. Glukometr měří glukózu v krvi, senzor ji sleduje v mezibuněčné tekutině. Jejich údaje se proto mohou lišit; při pochybnostech o údaji senzoru může být potřeba kontrola glukometrem.
NIDDK – senzory a domácí měření
Také jeho zkušenost s proužky do moči má důležité vysvětlení: normální nález glukózy v moči nevylučuje zvýšenou glykemii v krvi. Vyšetření moči proto neposkytuje stejnou informaci jako měření krevní glukózy.
A ještě jedna věc k hypoglykemii. To, že ji pan P. M. na sobě zatím pozná, je jeho osobní zkušenost. Varovné příznaky se mezi lidmi liší a někdy mohou zeslábnout nebo chybět. Rozpoznání podle pocitu proto není spolehlivou pojistkou pro každého.
NIDDK – hypoglykemie a její příznaky
Jeho tehdejší pocit, že si za cukrovku může sám, také potřebuje doplnění. MODY je skupina forem diabetu způsobených změnou v jednom genu. Nevzniká tím, že člověk jedl příliš sladkostí.
NIDDK – monogenní diabetes a MODY
Dobové pomůcky ukazují, kolik práce tehdy stálo získání výsledků. Ani dnešní technologie ale neznamenají, že je život s diabetem bez starostí. Tenhle příběh připomíná, jakou úlevu může přinést zdánlivě obyčejná možnost změřit se doma.
Pamatujete si svůj první glukometr, inzulinové pero nebo odběry před domácím měřením? Podělte se o svou zkušenost v komentářích.
Vzpomínky a archivní materiály: P. M. Redakčně zpracováno pro Diabox.