Někdy cukrovka nepřijde s dramatickými příznaky. Člověk nehubne před očima, nepije litry vody a nekončí na pohotovosti. Někdy jde prostě na obyčejný odběr krve a dozví se něco, s čím vůbec nepočítal.

Přesně tak začal příběh Lucie.

Jenže tehdy ještě netušila, že cukrovka bude pouze začátkem. Během následujícího roku se k ní přidala vážná autoimunitní nemoc jater, léčba vysokými dávkami kortikoidů, glykemie přes 20 mmol/l, první inzulin, první těžká hypoglykemie, změna původní diagnózy diabetu a nakonec i příprava na možnost transplantace jater.

Když nám Lucie napsala, že chce svůj příběh vyprávět „trochu z jiného koutku“, netušili jsme, jak moc jiný skutečně bude.

Od této chvíle už nechme mluvit ji.

„Vlastně to všechno začalo úplnou náhodou.“

Moje cukrovka začala docela nevinně. Šla jsem k doktorce na kontrolu a při odběru krve mi našli vyšší cukr.

Nejdřív jsme si dokonce mysleli, že je to nějaká chyba. Tak se odběr zopakoval.

Jenže podruhé vyšel stejně.

Do té doby jsem vlastně žádné typické příznaky cukrovky neměla. Když nad tím přemýšlím zpětně, možná jsem byla víc unavená. Ale nic, kvůli čemu bych si řekla, že se mnou něco není v pořádku.

Řekli mi, že mám cukrovku 2. typu.

A já?

Já o cukrovce skoro nic nevěděla.

Dostala jsem Metformin a moje představa byla jednoduchá. Budu držet dietu, budu brát léky a dostanu se z toho.

V tu chvíli jsem vůbec netušila, co všechno bude následovat.

Pak se ozvala játra

Asi po roce mi začaly vycházet špatně jaterní testy.

Nejdřív mě vyšetřovali, opakovali testy, hledali příčinu. Testovali mě i na žloutenku. Ta byla negativní.

Jenže já začala žloutnout.

Skončila jsem na Bulovce a odtud mě převezli do IKEMu.

A právě na tu dobu asi nikdy nezapomenu.

Ležíte na JIP, jste v proskleném pokoji, koukáte na televizi a připadáte si trochu jako rybička v akváriu. Kolem vás se něco děje, lékaři dělají další vyšetření, ale vy pořád vlastně nevíte, co vám je.

Byla jsem tam týden.

A měla jsem strach.

Opravdu velký strach a stres.

Pak konečně přišla diagnóza.

Autoimunitní hepatitida.

Dozvěděla jsem se, že moje vlastní imunita napadá moje játra.

Do té chvíle jsem řešila cukrovku a najednou tu byla další nemoc. A tentokrát nemoc, o které jsem předtím skoro nic nevěděla.

Léčbu zahájili hned.

Dostala jsem Prednison.

60 miligramů.

Doktorka mě upozornila, že kortikoidy mohou zasáhnout i do cukrovky.

Jen mi nikdo neřekl, jak moc.

Cukr 27

Najednou jsem měla glykemie třeba 27 mmol/l.

Do té doby jsem inzulin nikdy neměla. Nikdo mi ho nepíchal a sama už vůbec ne. Byla jsem člověk, který ještě nedávno dostal Metformin a myslel si, že bude držet dietu a tím to nějak vyřeší.

A najednou jsem byla v nemocnici, řešila játra, Prednison a do toho cukr úplně někde jinde.

Kvůli játrům mi vysadili léky a začali mi dávat inzulin.

Toujeo a NovoRapid.

Já tehdy ještě vůbec netušila, co inzulin dokáže udělat z druhé strany.

Jednou mi dali dávku obou inzulinů.

Asi za půl hodiny jsem se začala strašně potit.

Byla jsem tak mokrá, až jsem měla problém dojít zazvonit na sestru.

Změřili mi cukr.

2,1 mmol/l.

Já vůbec nevěděla, co se děje.

Nevěděla jsem, že existuje i tahle stránka cukrovky. Do té doby jsem řešila jen vysoký cukr. O hypoglykemii jsem prakticky nic nevěděla.

Dostala jsem Glukopur rozmíchaný ve vodě. Pak znovu. Postupně jsem se dostala nahoru a glykemie byla kolem deseti.

Až ráno mi doktor vysvětlil, co se vlastně stalo.

To byla moje první skutečná hypoglykemie.

A zatím naštěstí i poslední takhle nízká.

Pořád jsem byla „dvojka“

Před propuštěním z nemocnice jsem si kvůli cukrovce musela sehnat diabetologii.

Pořád jsem přitom byla vedená jako diabetik 2. typu.

Jenže kompenzace nebyla dobrá.

A mojí diabetoložce se na tom něco nezdálo.

Nechala mi proto udělat testy na protilátky.

Jeden z nich vyšel pozitivně.

A najednou už jsem nebyla klasická „dvojka“.

Dozvěděla jsem se, že mám LADA – latentní autoimunitní cukrovku dospělých.

Byla to pro mě další rána.

Pamatuji si, že jsem si říkala:

Co vlastně jsem zač?

Jak to, že to nikdo u nás v rodině nemá?

Co se to se mnou vůbec děje?

Během relativně krátké doby jsem zjistila, že mám jednu autoimunitní nemoc, která napadá moje játra, a potom druhou, která se týká cukrovky.

A do toho lék na jednu z nich výrazně zhoršoval tu druhou.

Prednison potřebuju. Jenže cukrovka ho moc ráda nemá.

Prednison beru dodnes.

Začínala jsem na 60 mg. Jaterní testy dlouho nechtěly jít dolů, takže jsem dlouhou dobu brala 20 mg a až teď, po roce nemoci, mi doktorka začala dávku postupně snižovat.

A právě Prednison mi s cukrem dělá pěknou neplechu.

Vezmu si ho ráno a kolem oběda přijde vysoká špička.

Jednou mám 17.

Jindy 21.

Když už jsem kolem 21 mmol/l, sama to na sobě cítím. Začnu se potit.

Dnes mám alespoň senzor, takže vidím, co se děje.

Léčba se pořád nastavuje tak, aby se našla hladina inzulinu, která zabere, ale zároveň to není jednoduché. Prednison není každý den stejný problém a jeho dávka se postupně mění.

Takže se učím reagovat.

A člověk si zvykne.

To možná zní zvláštně, ale opravdu si zvyknete.

Pak přišlo slovo „transplantace“

Cukrovka ale nebyla to, čeho jsem se bála nejvíc.

Moje jaterní testy se dlouho nechtěly hnout dolů.

Lékaři proto začali mluvit o možnosti, že pokud se stav nezlepší, mohlo by dojít až na transplantaci jater.

A já jsem si samozřejmě pořád říkala, že to bude dobré. Že se to přece nějak srovná.

Jenže situace byla natolik vážná, že mě už během hospitalizace zařadili do předtransplantačního programu. Některá potřebná vyšetření jsem absolvovala ještě v době, kdy jsem ležela na JIP, a další potom na běžném pokoji.

ORL.

Gynekologie.

Zuby.

A další kontroly.

Najednou už slovo „transplantace“ nebylo něco, co člověk slyší někde v televizi nebo co se týká někoho jiného.

Najednou se týkalo mě.

Naštěstí se moje výsledky začaly postupně lepšit.

Ale ten pocit, kdy nevíte, jestli vaše vlastní játra léčbu zvládnou, si člověk v hlavě nese.

Do IKEMu jsem přijela jako kuřačka

Celá hospitalizace mi změnila ještě jednu věc.

Byla jsem kuřák.

Jenže když jsem byla v nemocnici, samozřejmě jsem kouřit nemohla.

A tím jsem vlastně ze dne na den přestala.

Bez plánování.

Bez toho, že bych si předem řekla: „Od pondělí končím.“

Prostě nebyla možnost.

A zjistila jsem, že mi to vlastně vůbec nevadí.

Je to přes rok a cigaretu jsem od té doby neměla.

Když dnes kolem mě někdo kouří, cítím kouř, ale nemám potřebu si zapálit.

Takže alespoň jednu dobrou věc mi celý ten nemocniční kolotoč přinesl.

Ze začátku jsem měla pocit, že už nesmím skoro nic

Když vám zjistí cukrovku, najednou začnete řešit i něco, co jste předtím dělali úplně automaticky.

Jídlo.

Mně například nemocniční stravování připadalo hrozné.

Měla jsem pocit, že si člověk všechno musí vážit, všechno počítat a skoro nic nemůže.

A že takhle už to bude navždy.

Dnes se tomu skoro směju.

Vařím si, na co mám chuť.

Postupně jsem si našla svoje. Nejím sladké a vynechávám například přílohy, jako je rýže a brambory. Ale rozhodně už nemám pocit, že kvůli cukrovce nemůžu normálně jíst nebo normálně žít.

Člověk se to prostě učí.

Ne za den.

Ne za týden.

Ale postupně.

Za rok je všechno úplně jinde

Když se podívám zpátky, za jeden rok se toho stalo strašně moc.

Na začátku jsem skoro nevěděla, co cukrovka znamená.

Myslela jsem si, že budu brát Metformin a bude hotovo.

Pak jsem skončila na JIP.

Zjistili mi autoimunitní hepatitidu.

Dostala jsem vysoké dávky kortikoidů.

Poznala jsem cukr kolem 27 mmol/l.

Poznala jsem i hypo 2,1.

Dozvěděla jsem se, že nemám diabetes 2. typu, ale LADA.

Začala jsem používat senzor a inzulin.

A někde mezi tím vším jsem ještě chodila po vyšetřeních kvůli možné transplantaci jater.

Kdyby mi tohle všechno někdo řekl na začátku, asi bych si nedokázala představit, jak to zvládnu.

Jenže ono to jde.

Naučit se žít s cukrovkou není zprvu jednoduché. Máte pocit, že to nepůjde. Ale jde. Za rok už je to úplně někde jinde.

A kdybych dnes měla něco říct člověku, kterému stejně jako mně náhodou zjistili cukrovku a vůbec neví, co ho čeká?

Řekla bych mu, ať se nebojí.

Ať si dá chvíli na to, aby se s tím srovnal, protože to asi potřebuje každý.

Ale hlavně ať se nezavírá do sebe.

Ať se naučí cukrovku brát jako partnera nebo kamaráda, který s ním bude.

Protože nikdy není sám.

Co je LADA a proč Prednison zvyšuje cukr?

LADA je autoimunitní forma diabetu, která vzniká v dospělosti. Imunitní systém při ní postupně napadá buňky slinivky, které vytvářejí inzulin. Protože tento proces může být pomalejší než u klasického začátku diabetu 1. typu, může být LADA zpočátku zaměněna za diabetes 2. typu. K rozlišení mohou pomoci mimo jiné vyšetření autoprotilátek.

Autoimunitní hepatitida je jiné autoimunitní onemocnění, při kterém imunitní systém napadá jaterní buňky. K její léčbě se mohou používat kortikoidy, například Prednison.

Kortikoidy ale zároveň mohou zvyšovat glykemii a snižovat citlivost organismu na inzulin. U člověka, který už diabetes má, proto mohou výrazně zkomplikovat jeho kompenzaci a někdy je potřeba léčbu diabetu upravovat podle dávky a účinku kortikoidů.

Léčba a průběh obou onemocnění jsou individuální a změny dávek inzulinu nebo kortikoidů vždy patří do rukou ošetřujících lékařů.

Tohle je Realita cukrovky.

Ne jen čísla na senzoru, diagnóza napsaná ve zprávě nebo informace o tom, co by člověk měl a neměl jíst.

Ale život, ve kterém se během jediného roku může změnit téměř všechno.

A člověk se přesto postupně naučí žít dál.

Pokud Vám článek pomohl a chcete podpořit vznik dalších příběhů z Reality cukrovky, můžete se podívat na produkty v našem e-shopu. Každým nákupem pomáháte financovat další obsah, který vzniká pro diabetickou komunitu. Děkujeme. ❤️