Dlouho jsem měl pocit, že dělám něco špatně.
Stejné jídlo, podobné dávky inzulínu – a přesto pokaždé jiná křivka.

Pak jsem si vedle sebe položil tři reálné záznamy z CGM:

• den doma

• pracovní den

• sportovní den (běžkování)

A teprve tehdy mi to celé začalo dávat smysl.

🛋 Den doma: klid, gauč a vyšší dávky

Domácí den je pro mě spíš vypnutí.
Relax, minimum pohybu, tělo v klidovém režimu.

Glykémie je relativně stabilní, ale „líná“.
Inzulín pracuje pomaleji a já musím píchat víc jednotek.

👉 U jídla doma počítám zhruba 1 jednotku na 8 g sacharidů
a někdy přidávám i korekce.

Klid paradoxně neznamená lepší cukry.
Jen jiný režim těla.

🏭 Pracovní den: pohyb, hlava v zápřahu

V práci nachodím klidně 12–15 tisíc kroků denně.
K tomu stres, řešení věcí, tempo.

Tělo reaguje jinak než doma.
Citlivost na inzulín je vyšší.

👉 U oběda i během dne počítám spíš 1 : 12
– stejné jídlo, ale jiné potřeby.

Tenhle den je pro cukrovku často náročnější psychicky než fyzicky.

🎿 Sportovní den: běžky a úplně jiná hra

Sportovní den byl běžkování.
Fyzicky náročný, ale psychicky skvělý – těšil jsem se.

Musím ale říct jednu důležitou věc:
při sportu hlídám hodnoty víc než jindy.

Zvýšená tepovka může znamenat:

• zátěž

• ale taky začínající hypoglykémii

Proto poslouchám tělo a kontroluju senzory.

Příprava je klíč

Na sport nikdy nejedu nepřipravený:

• batoh

• pití

• svačina

• rychlé cukry vždy u sebe

Při běžkování jsem dvakrát sahal do kapsy pro cukr, abych srovnal hladinu.
To není selhání. To je realita.

Cukr a bič (a proč to beru v klidu)

Já to celé nevnímám jako nespravedlnost.

Beru to takhle:

• 🛋 doma → víc inzulínu, menší volnost

• 🎿 sport → míň inzulínu, větší volnost v jídle

Je to takový cukr a bič.

Když sportuju:

• často nepíchám vůbec, nebo jen minimálně

• inzulín dávám až před větším jídlem

• tělo si s glukózou poradí samo

A hlavně – po sportu se cítím líp:

• psychicky stabilnější

• vyrovnanější

• cukr je často klidnější než v úplném klidu

Jedna věc, kterou si nesmím dovolit

Sport je přítel.
Ale jen pokud jsem připravený.

Ocitnout se:

• dál od civilizace

• bez rychlého cukru

• s hypoglykémií

…to je problém.

Proto:
👉 rychlý cukr je povinná výbava, ne paranoia.

Co bych vzkázal ostatním diabetikům

Nebát se sportu.
Není to nepřítel, ale přítel.

Jen je potřeba si uvědomit, že:

• každý sport dělá s tělem něco jiného

• nemá smysl chodit zbytečně za hranu

• připravenost je základ – psychická i materiální

Když víš, že může přijít hypo, máš u sebe cukr a posloucháš tělo,
sport ti nevezme jistotu – naopak ji posílí.

Cukrovka není jen o číslech.
Je o kontextu.

O tom, že gauč, práce a sport nejsou tři stejné dny.
A že chyba často není v tobě, ale v očekávání, že tělo bude fungovat pořád stejně.