Tenhle text není o motivaci.
Není o výkonu, disciplíně ani o tom „zatnout zuby“.

Je o tlaku.
O únavě.
O stavu, kdy člověk dlouho drží – a už ani neví, odkud bere sílu.

Píšu ho jako zakladatel Diaboxu.
A hlavně jako člověk, který žije s cukrovkou.

Když se potřeba zesílit stane nutností

Po rozvodu rodičů se ve mně něco zlomilo.
Nejen doma, ale i ve škole. Přehodili mě jinam, sourozence ne.
Od druhé třídy jsem byl jinde. Sám. A šikanovaný.

Byl jsem rozhozený, nekoncentrovaný, dělal jsem bordel, jen abych byl vidět.
A tehdy jsem si poprvé vytvořil vnitřní pravidlo:
musím zesílit.

Na starých fotkách je to vidět jasně.
Výrazy obličeje. Napětí. Změna.

Hodně síly jsem čerpal ze seriálu Naruto.
Postava, která nikdy neustoupí. Vždycky stojí. Bojuje.
Viděl jsem se v něm. Bojoval jsem o přijetí stejně jako on.

A tohle nastavení ve mně zůstalo.

Neudělat chybu. Ustát konflikt. Neztratit kontrolu.

V konfliktech jsem se naučil jedno:
neudělat chybu, nespadnout do agrese, zůstat nad věcí a komunikovat.

Ve vztahu to má jinou podobu.
Cítím zodpovědnost. Potřebu zabezpečit. Nezklamat.
Martinka je na mě v mnoha věcech závislá – a já mám pocit, že nemůžu povolit.

Jenže to, co chci dát já, není vždy to, co ona potřebuje.
A tenhle tlak se ukládá.

V práci jdu pořád dopředu.
Nehledám jednoduchou cestu. Vím, že musím makat, i když už nemůžu.
Ale posunul jsem se – dnes už dokážu říct, že nemám dobrý den.
Že řešení dnes nevidím. Že se musím zeptat.

Jenže i to stojí energii.

Únava, která nejde dospat

Poslední dobou už to není ani tolik vztek.
Je to vyčerpání.

Pocit, že chceš… ale už nemáš odkud brát.
Životní energie je pryč a ty hledáš, kde ji znovu nabít.

V hlavě chaos.
Pocit cesty bez cíle.

Pomáhá mi, když si dokážu nastavit konkrétní cíle – třeba v práci.
Když se snažím prosadit věci, které dávají smysl.
To mě drží.

Ale když to nejde hned, přichází bezradnost.
Ten starý známý pocit, že mě nikdo neslyší.
Že mě někdo přeruší. Překročí. Nedovolí mi dokončit větu.

Tohle jsem zažíval často.
A tělo si to pamatuje.

Autopilot a strach ze ztráty kontroly

Občas mám pocit, že na sebe koukám z dálky.
Jedu na autopilota. Fungují ruce, nohy, slova… ale já tam nejsem celý.

A bojím se toho.

Ne že bych to nezvládl.
Ale že jednou nezvládnu ten moment.

Že zpanikařím.
Řeknu něco, co jsem říct nechtěl.
Nebo se úplně stáhnu a izoluju.

Únava v tom hraje obrovskou roli.
A cukrovka je ten tichý zákaz – nemůžeš si dovolit ani minutu úplného klidu.

Teď mi třeba skončila relace senzoru.
Nevidím hodnoty.
A i když vím, že jsem v pořádku, tělo má pocit, že hypo přichází.

Je to falešný poplach.
Ale stres je skutečný.

Jak se vracím zpátky

Pomáhá mi ticho.
Projít si věci v hlavě. Pojmenovat je. Srovnat.

A když to nejde?
Jdu si zahrát hry.

Pro někoho zbytečnost.
Pro mě způsob, jak vypnout tlak a vrátit se zpátky k sobě.

„Nikdy se nevzdávej“ – ale za jakou cenu?

Celý život se držím věty:
Nikdy se nevzdávej.

Jenže dnes cítím, že tahle věta potřebuje úpravu.

Možná spíš:
Nevzdávej se, ale přemýšlej v hlubším rozsahu, jestli to, co děláš, je správná cesta.

Ne všechno se musí ustát silou.
Ne všechno je boj.

Někdy je největší síla zastavit se a přehodnotit směr.

Proč je tenhle text na Diaboxu

Diabox nevznikl jen proto, aby prodával pomůcky.
Vznikl proto, že některé věci se žijí potichu.

Tlak. Únava. Strach. Psychika.
Věci, které nejsou vidět – ale ovlivňují každý den.

Pokud se v tomhle textu poznáváš, chci, abys věděl jedno:
nejsi v tom sám.

A někdy úplně stačí dovolit si říct:
„Teď je toho moc.“