🩺 Jak mi cukrovka dala první facku (skutečný příběh, který začal na kamionu)

Dnes už vím, že můj život se nezměnil v den diagnózy.
Ten den byl jen potvrzení. Razítko. Nálepka.

Skutečný zlom přišel dávno předtím.
Ve chvílích, kdy moje tělo na mě křičelo – potichu, ale vytrvale – a já jsem to neuměl číst.

🚛 Začátek: suchá pusa, která se nedala ignorovat

V té době jsem jezdil na kamionu.
Dny i noci na cestách, stovky kilometrů, kabina, která se stane domovem.

A najednou se to plížilo.
Ne hlukem, ale tichem.

Sucho v puse.
Takové to sucho, kdy máš pocit, že si vypláchneš pusu pískem.
Nepřirozené, otravné, pořád.

Začal jsem cucat pastilky.
Myslel jsem si, že mám zánět.
Objednal jsem se k zubařce.

🦷 U zubařky

Nebyl to doktor, který tě pošle pryč.
Byla milá, profesionální, vyšetřila mě.

A řekla:

„V puse problém není.
Zkuste zvlhčovací sprej… a zajděte k praktickému lékaři.“

Byla první, kdo naznačil, že problém není lokální.
Já to ale pustil z hlavy.

💧 Pak přišla žízeň – žízeň, jakou člověk nezná

To byl moment, kdy se začal dít průšvih.

Pil jsem.
Pořád.

Balík 6×2 litry — 12 litrů vody za dva dny.
A stejně jsem měl pocit, že jsem vypil nic.

A čůrání?
Neustálé.
Denně, v noci, pořád dokola.

Až tak, že jsem už v noci ani nevylézal z kamionu.
Prostě jsem sáhl po prázdné lahvi.

A za jednu noc jsem do lahví vyčůral přes dva litry.

Tohle není obyčejné čůrání.
Tohle je tělo v nouzovém režimu.
Tělo, které se snaží zbavit cukru, který už není schopné zpracovat.

A když takhle nespíš, vstaneš osmkrát, jsi dehydratovaný a vyčerpaný…
život přestává mít barvy.

⚠️ Hubnutí, bledost, rozmazané vidění, rozpad těla

Začal jsem hubnout.
Ne o kilo nebo dvě.
O 10 až 15 kilo během krátké doby.

Byl jsem bílý jak stěna.
Pohublý, unavený, mimo.

V zrcadle jsem viděl člověka, který vypadal nemocně, ale pořád jsem nechtěl uvěřit, že se něco děje.

A aby toho nebylo málo, začalo se hroutit i to, o čem chlapi mlčí.

❤️‍🩹 Chuť na sex zmizela. A tělo přestalo fungovat.

Za celou tu dobu jsem neměl chuť na sex.
Ani kousek.
Nic.

A i kdyby byla, penis prostě nefungoval.
Netvrdnul.
Reagoval jako mrtvý.

Tohle je první varovný signál, že je tělo rozhozené na úrovni hormonů, cév, nervů a energie.
Jenže tehdy jsem to bral jako únavu.

Martinka byla neskutečně tolerantní.
Neptala se, nenaléhala, netlačila.
Jen viděla, že se něco děje.
A že se něco děje hodně špatně.

A i přesto mě napadalo všechno možné —
ale ani jednou mě nenapadlo, že bych mohl umřít.
Nějak zvláštně mě to neděsilo.
Jako kdyby hlava byla tak unavená, že už nepřijímala strach.

👁️‍🗨️ Martinka už věděla. Ale ona to řekla nahlas.

Když jsme byli jednou doma, říkali jsme to Martince i její mamce.
Martinka už mě dlouho pozorovala — hubený, bílý, vyčerpaný, pořád s lahvemi vody.

Viděla, že něco je špatně.

A její mamka, i když měla začínající demenci, se na mě podívala a řekla:

„Ty Tome nemáš cukrovku?“

Byla to věta, které jsem tehdy nerozuměl.
Ani jsem si ji pořádně nepřipustil.
Ale byla to první přesná diagnóza, kterou jsem kdy slyšel.

😴 Poslední týden na cestách: skoro jsem usnul za volantem

Ten poslední týden byl šílený.

Jel jsem z Německa do Českých Budějovic, cesta na dvě hodiny.
A někde v půlce jsem začal usínat.
Opravdu.
Zavíraly se mi oči.

Musel jsem zastavit.
Zavřít oči na dvacet minut.
Vylézt z auta.
Protáhnout se.

A volal jsem Martince, aby se mnou zůstala na telefonu, protože jsem měl strach, že když zavěsím, usnu.

A možná…
se ani neprobudím.

🏥 Doktor mě vyhodil. Kvůli covidu. Ale na příjmu pochopili hned.

Druhý den jsem šel k doktorce.
A tam mě prostě vyhodili, protože jsem nebyl objednaný a „mohl jsem mít covid“.

Poslali mě na test.

Na testovacím místě mi udělali výtěr a pak řekli:

„Tohle není covid.
Tohle nemá s covidem nic společného.
Jeďte na příjem.“

Tam mi změřili cukr.

20 mmol/l.
Bez jídla.
Bez cukru.

Dali mi kapačku, uložili mě a zavolali diabetologa.
MUDr. Vrtal přišel, sedl si a řekl:

„Máte cukrovku.“

A moje reakce?

Ne šok.
Ne strach.

Ale úleva.
Konečně jsem věděl, co se se mnou děje.

A fakt jsem si myslel, že se z toho do roka dostanu.
😅 netušil jsem nic.

🏡 První večer doma: Google, panika a rodina

Když mě pustili domů, seděli jsme s Martinkou u počítače.
Četli úplně všechno.
A hned přišla panika:

„Nemůžu jíst nic.“

Řekli jsme to rodině, rodičům, prarodičům.
Všichni mě podpořili.

Ale jediný člověk, který skutečně věděl, co mě čeká, byla babička.

👵 Moje babička: člověk, který bojoval tiše — a naučila mě bojovat taky

Ze všech lidí, kteří se mě po diagnóze snažili podržet, byla jedna osoba, která to cítila nejvíc.
Moje babička.

Pracovala celý život jako chirurgická sestra.
Viděla víc bolesti, strachu a lidských příběhů než kdokoliv z nás.
A přesto byla vždycky klidná, tichá, statečná.
Nebrečela.
Nestěžovala si.
Nikdy nedávala najevo, že ji něco bolí.

I když sama bojovala s rakovinou, bolela ji každá buňka těla, byla slabá, unavená…
ptala se mě pokaždé, když jsme spolu mluvili:

„Tomi, co cukr?“

Vždy.
Bez ohledu na to, jak sama na tom byla.
I v době, kdy už skoro nevnímala, kdy už se svět kolem ní rozplýval, myslela na mě.
Dokonce i v den, kdy umřela, mě zajímalo, jak mi je.
Tohle se mi nikdy nevypaří z hlavy.

A pak přišel ten moment, který si ponesu celý život.

Byl jsem u ní v pokoji, když jí sestřička píchala injekci.
Babička byla zesláblá… ale pořád to byla ona.
Ta tichá bojovnice.

A jak jehla prošla kůží, babička jen velmi jemně, skoro šeptem, řekla:

„Au… to píchá.“

Ne výkřik.
Ne bolestný sten.
Jen takový malý, tichý výdech — jako kdyby to řekla spíš do vzduchu než sestře.
Jako kdyby chtěla říct: „Jo, bolí to… ale já to dám.“

Bylo to poslední, co jsem od ní slyšel.
Poslední věta.
Poslední nádech statečnosti.

A pokaždé, když si dnes píchám inzulín — úplně pokaždé —
vidím ji před sebou.
Ten pohled.
Tu sílu.
Tu neuvěřitelnou tichou odvahu.

A v hlavě mi proběhne jediné:

💙 „Nemůžu ji zklamat.
Musím bojovat stejně jako ona bojovala s rakovinou.“

Babička byla symbol.
A zůstane jím navždy.
Díky ní jsem pochopil, že nejsilnější lidé nejsou ti, kteří křičí.
Ale ti, kteří bojují — tiše, statečně, srdcem.

💙 Co chci, aby si z mého příběhu odnesl každý, kdo to čte

Cukrovka nemusí udeřit nahlas.
Někdy se plíží potichu — žízní, únavou, hubnutím, špatným spánkem, nesoustředěností.

A někdy je to tak nenápadné, že tě ani nenapadne, že by mohlo jít o život.

Pokud cítíš, že se tvoje tělo chová divně…
pokud jsi pořád žíznivý…
pokud chodíš v noci 8× čůrat…
pokud hubneš bez důvodu…

👉 neignoruj to.
Tvoje tělo mluví.
Já jsem ho neslyšel — a málem mě to stálo život.

Dnes už vím, že největší síla není v tom být nezničitelný.
Ale v tom mít odvahu se zastavit a říct:

„Něco není v pořádku. Pomozte mi.“

A v tom nikdy nejsi sám. 💙