Upozornění: Článek obsahuje autentický příběh člověka s diabetem a fotografie z průběhu léčby, které mohou být pro citlivější čtenáře nepříjemné.

Příběh jednoho z naší komunity

O komplikacích diabetu slýcháme pořád. Neuropatie, špatné hojení ran, diabetická noha, poškození cév… Jsou to ale pojmy, které mohou znít vzdáleně, dokud za nimi neuvidíme konkrétního člověka.

Nedávno se nám ozval jeden z diabetiků z naší komunity a poslal fotografie své nohy. Když jsme se začali ptát, co se stalo, postupně z toho vznikl příběh, který jsme se s jeho svolením rozhodli zveřejnit.

Ne proto, abychom někoho strašili. Ale protože přesně takhle může vypadat realita diabetu.

Následující příběh vychází z jeho vlastních slov.

„Cukrovku mám 16 let“

Cukrovku mám už 16 let. Dlouhou dobu jsem ji měl dobře kompenzovanou, jenže potom se to zlomilo.

Začal jsem mít vyšší hodnoty. Glykovaný hemoglobin jsem míval kolem 9 až 10,5 %, což je samozřejmě hodně.

Jenže diabetes nebolí.

Člověk vidí vysoké číslo, ví, že by mělo být nižší, ale když se jinak cítí relativně normálně, snadno začne problém odsouvat.

Já jsem ho tehdy také nebral tak tragicky.

Postupem času mi ale diabetes poškodil cévy na nohách i očích a měl jsem také polyneuropatii (poškození nervů, které může způsobit sníženou citlivost nebo úplnou ztrátu citu, zejména v nohou). O té jsem věděl.

A právě ztráta citlivosti v nohou sehrála v tom, co následovalo, zásadní roli.

Kus železné spony v patě

Asi před dvěma lety se mi při práci dostal do paty kus železné spony.

Dodnes přesně nevím, kdy se to stalo ani jak dlouho jsem ji v noze měl.

Necítil jsem ji.

Kvůli polyneuropatii mě poranění nevarovalo bolestí tak, jak by člověk normálně očekával.

Všiml jsem si problému až ve chvíli, kdy mi začala červenat kůže a noha už nevypadala dobře.

Šel jsem proto k chirurgovi.

Tři týdny se to jen převazovalo

Chirurg mi ránu převazoval. Podle mé zkušenosti se tehdy nedělal rentgen ani odběry krve.

Takto to pokračovalo asi tři týdny.

Jenže místo zlepšení se můj stav postupně zhoršoval.

Jednou jsem vystoupil z auta a podlomila se mi noha. Kost už byla ve velmi špatném stavu a skončil jsem o berlích.

O několik dní později přišla horečka a zvracení.

Tehdy už bylo jasné, že je opravdu zle.

Septický šok. CRP přes 500. A slova o amputaci

Dostal jsem se na pohotovost.

Následovala diagnóza septického šoku a CRP přes 500.

Infekce se dostala až ke kosti.

Najednou už nešlo jen o nějakou ránu na patě. Šlo o vážný stav, který ohrožoval nejen moji nohu.

Lékaři mi řekli, že bude potřeba amputovat nohu pod kolenem.

Na chirurgii jsem ležel tři týdny a podle tehdejšího názoru už nohu nebylo možné zachránit.

Pak mě ale převezli na Kliniku popálenin a rekonstrukční chirurgie.

A tam začal boj o její záchranu.

Tři měsíce v nemocnici a několik operací

Na klinice jsem strávil další přibližně tři měsíce.

Podstoupil jsem několik operací a nakonec se lékařům podařilo nohu zachránit.

Bez následků to ale nebylo.

Chybí mi část patní kosti a byla provedena také plastická operace Achillovy šlachy.

Samotné hojení trvalo přibližně rok.

Takže ano – nohu mám.

Ale už nikdy nebude stejná jako předtím.

Zachráněná noha neznamená návrat do původního stavu

Dnes je pro mě chůze komplikovanější. Při delším stání nebo chůzi mi otéká kotník.

Od ortopeda mám speciálně vyrobenou obuv, ale ani ta moje problémy úplně neřeší.

Následky toho, co začalo malým kusem železa v patě, si tak nesu dodnes.

A přitom jsem na začátku samotné poranění ani necítil.

„Dnes si nohy hlídám mnohem víc“

Celá zkušenost samozřejmě změnila i můj přístup k cukrovce.

Dnes mám glykémie v pořádku.

Mnohem více si hlídám nohy, častěji je kontroluji a dávám pozor i na sebemenší poranění. Změnil jsem také stravování a jím méně.

Kdybych dnes mohl něco změnit, byla by to především lepší péče o nohy a stabilnější glykémie.

Protože když už člověk kvůli neuropatii bolest necítí, nemůže se spoléhat na to, že ho tělo samo upozorní, že se něco děje.

Co si z tohoto příběhu odnést?

Tento příběh není důkazem toho, že každé malé poranění u člověka s diabetem skončí podobně. A nebylo by správné celý jeho průběh připsat pouze vysoké glykémii – hrálo zde roli více faktorů včetně neuropatie, infekce a jejího dalšího průběhu.

Ukazuje ale velmi dobře, proč se u diabetu tolik mluví o péči o nohy.

Diabetická neuropatie může postupně snížit vnímání bolesti, teploty nebo tlaku. Člověk si proto nemusí všimnout drobného poranění, otlaku, puchýře nebo cizího tělesa tak rychle jako člověk se zachovanou citlivostí.

Dlouhodobě špatně kompenzovaný diabetes zároveň zvyšuje riziko neuropatie a dalších komplikací a vysoká glykémie může zhoršovat schopnost organismu bojovat s infekcí a komplikovat hojení.

Proto má smysl zejména při již přítomné neuropatii pravidelně kontrolovat chodidla, včetně pat a prostorů mezi prsty. Zarudnutí, otok, rána, puchýř, změna barvy nebo místo, které se nehojí, není dobré ignorovat jen proto, že nebolí.

A pokud se objeví rychle se šířící zarudnutí či otok, horečka, zimnice, zvracení nebo výrazné celkové zhoršení stavu, je potřeba vyhledat akutní lékařskou pomoc.

„Diabetes nebolí“

Možná právě tahle věta z celého příběhu stojí za zapamatování nejvíc.

„Měl jsem vyšší hodnoty, a protože diabetes nebolí, nebral jsem to tragicky.“

Následky chronicky vysokých glykémií se nemusí ozvat druhý den ani příští měsíc. A právě proto může být tak snadné je dlouho přehlížet.

Dnes tento člověk žije se zachráněnou nohou, ale bez části patní kosti, po několika operacích, měsících hospitalizace a přibližně roce hojení.

Svůj příběh a fotografie nám dovolil zveřejnit s jediným přáním:

Aby to pomohlo dalším lidem zamyslet se nad cukrovkou a nad tím, co dokáže způsobit.

Za jeho otevřenost a ochotu sdílet něco tak osobního mu děkujeme.

Článek popisuje osobní zkušenost konkrétního člověka a nenahrazuje doporučení diabetologa, podiatra ani jiného zdravotnického pracovníka.