Diabetes někdy dokáže být dlouhé roky nenápadný. Člověk funguje, nic ho nebolí a snadno získá pocit, že vysoké glykemie nebo horší kompenzace vlastně nic nemění.

Dnešní příběh z Reality cukrovky je zkušeností čtyřicetileté ženy, která žije s diabetem 1. typu od svých pěti let. Otevřeně mluví o období, kdy diabetes na několik let odsunula stranou, i o komplikacích, se kterými žije dnes.

Nesdílí svůj příběh proto, aby ji někdo litoval. Chce jím oslovit především ty, kteří dnes mají pocit, že když je nic nebolí, nic se neděje.

Diabetes 1. typu mám od pěti let. V podstatě si tedy nepamatuji život bez něj. Vyrůstala jsem s inzulinem, měřením a vším, co k diabetu patří.

Možná právě proto přišlo období, kdy jsem měla pocit, jako by vlastně ani nebyl.

Zhruba mezi 18 a 26 lety jsem se podle toho také chovala. Dnes dokážu otevřeně říct, že moje kompenzace byla opravdu špatná. Glykovaný hemoglobin jsem mívala třeba 111 mmol/mol, někdy i kolem 120 mmol/mol.

Jenže mi bylo dvacet a nic mě nebolelo.

A když vás nic nebolí, snadno získáte pocit, že se vlastně nic neděje.

Nohy jsem nijak zvlášť nekontrolovala. Péči o ně jsem neřešila a promazávání suché kůže jsem často odbyla. Říkala jsem si, že jsem přece v pořádku.

Roky plynuly a já normálně žila.

Jenže ono se něco dělo. Jen pomalu.

První se ozvaly nohy.

Kolem roku 2016 začala neuropatie. Nejdřív každodenními bolestmi. Postupně se přidávaly křeče, píchání a obrovská citlivost. Někdy mi byl nepříjemný i obyčejný dotek. Vadilo mi dokonce i to, když se mi o nohy otíraly kalhoty.

Dostala jsem léky a nějakou dobu pomáhaly. Postupně ale pomáhaly méně a méně.

Během přibližně čtyř let se bolesti stále zhoršovaly až do dnešního stavu. Dnes jsem v nejtěžší fázi neuropatie.

A pak přišlo něco, co na začátku vůbec nevypadalo jako začátek obrovského problému.

Praskla mi kůže na patě.

V té době už jsem měla ischemii dolní končetiny. Tepny v noze jsou vážně poškozené a ucpané, takže se rána nechtěla hojit. Přidala se také trombóza a následovalo několik zákroků a zavedení stentů.

Prasklina se nakonec zavřela. Jenže tím celý problém neskončil.

V patě zůstal lokální zánět a léčím ji dodnes. Každý měsíc chodím na podiatrii, kde mi odstraňují suchou a odumřelou kůži. Po ošetření bývá bolest ještě výraznější.

Dnes je pro mě problémem i obyčejná chůze.

Podle lékařů by mi mohl výrazněji pomoci bypass nebo léčba kmenovými buňkami. Bypass mi vzhledem k věku zatím dělat nechtějí, ale pro léčbu kmenovými buňkami jsem byla vhodným kandidátem.

Měla jsem tedy naději, že by se situace mohla posunout.

Přišla předoperační vyšetření.

A při nich lékaři zjistili něco, co s mojí nohou ani diabetem přímo nesouviselo.

Rakovinu lymfatického systému.

Místo plánované léčby nohy tak přišla léčba rakoviny.

Dnes kvůli bolesti užívám silné opioidy a čekám, jestli se někdy dostanu do situace, kdy budu dostatečně dlouho bez aktivní rakoviny, aby se možnost léčby kmenovými buňkami znovu otevřela.

Nevím, jestli se to podaří. Nevím, co přinese budoucnost.

A nohy bohužel nejsou jedinou komplikací, která mě potkala.

Přibližně kolem 29 let začaly vážné problémy s očima.

Začalo mi krvácet do oka a došlo k odchlípení sítnice. Následovaly lasery, které pro mě byly dost bolestivé, injekce biologické léčby přímo do očí a nakonec asi dvě operace, při kterých mi sítnici znovu připevňovali.

Když se na to všechno dívám zpětně, vím, že na tom, co dnes řeším, měla svůj podíl i léta, kdy jsem se o diabetes nestarala tak, jak jsem měla.

Nepíšu to ale proto, aby mě někdo litoval.

Píšu to pro člověka, kterému je dnes třeba dvacet. Má diabetes, občas vidí vysokou hodnotu, možná dlouhodobě nemá dobré výsledky, ale jinak se cítí zdravý.

Já se také cítila zdravá.

Komplikace nepřišly hned.

Trvalo roky, než se naplno ukázaly.

Kdybych dnes mohla na chvíli potkat samu sebe ve dvaceti letech, řekla bych jí:

„Dávej si mnohem větší pozor na svoje nohy a nepřehlížej signály, které ti tělo dává. To, že ti dnes nic není, neznamená, že se následky jednou neozvou. A hlavně se měj trochu víc ráda.“

Co si z jejího příběhu můžeme odnést?

Dlouhodobě vysoká glykemie může postupně poškozovat nervy, cévy, oči, ledviny i další části těla. Problém je, že některé změny mohou dlouhou dobu probíhat bez výrazných příznaků.

U nohou je proto důležitá i obyčejná každodenní péče. Občas se na ně pořádně podívat – včetně chodidel a prostorů mezi prsty. Všímat si prasklin, puchýřů, otlaků, změny barvy nebo ran. Suchou kůži pravidelně promazávat a ránu, která se nehojí nebo vypadá podezřele, raději včas ukázat lékaři či podiatrovi.

Stejně důležité jsou pravidelné kontroly očí a další preventivní vyšetření doporučená diabetologem. Ne proto, že každý diabetik musí skončit s komplikacemi, ale právě proto, aby se případné změny zachytily co nejdříve.

A pokud máte za sebou několik let, kdy jste diabetes nezvládali, nemá smysl si říkat, že už je pozdě něco měnit. Minulost změnit nejde, ale to, co pro sebe uděláte dnes, smysl má.

Příběh jedné ženy není předpovědí budoucnosti každého člověka s diabetem.

Je to jednoduše realita jednoho z nás.

Pokud Vám článek pomohl a chcete podpořit vznik dalších příběhů z Reality cukrovky, můžete se podívat na produkty v našem e-shopu. Každým nákupem pomáháte financovat další obsah, který vzniká pro diabetickou komunitu. Děkujeme. ❤️